THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dělám kravál, tudíž jsem - filozofie anglických deatherů Benediction v kostce. Jak prosté! Darren Brookes sepsal kytici úderných riffů, Andy Sneap je svojí tradičně pikantní produkční bruskou naostřil a Organizovaný chaos mohl zvesela propuknout.
Ne, nenuťte mě nořit kritický sklapel do hloubi této přímočaré a úderné fošny, nač také? Chemický vzorec Benediction nepřekypuje záludnostmi. Jde jen o to, aby halapartny pánů Brookese a Rewa produkovaly ten kousavý a řezavý sound. Vzniklé rytmické disturbance nejsou nijak geniální, neotřelé, komplikované... Jsou trivální, avšak mají kurevsky silný tah. Nepostradatelnou káru rytmické sekce rozjíždí vyholený střízlík za dělovou baterií - Neil Hutton. Jeho aparatura vskutku tepe jako srdce - v rychlejších kouscích precizně, v pozvolnějších tempech přidá pan tlučmistr i nějakou tu ukázku členitosti a techniky. Nu a když rozčísne smrtonosnou hladinku kulometnou kanonádou kopáků a páni sekerníci rozparádí svoje nástroje, vzpomínám fenomenálních kolegů a krajanů Bolt Thrower... Jenom tu basu z toho zvukového nánosu nějak nemůžu vyhrabat!
Zkrátka a dobře, Benediction jsou stará dobrá nekomplikovaná přímočará a čert ví jaká ještě škola deathu. A na padesátitří minutovém materiálu se představují v moc pěkném světle. Olbřímí zásluhu můžemež zejména připsati jistému Dave Huntovi, který to celé nazpíval. No, nazpíval berte s velkou a tuhou rezervou. Jeho vokál je blíže klasickému srozumitelnému řevu, přičemž se nebojí sklouznout i do nějakého toho hrobochropotu. Rajcovní jsou i jeho výkřiky UOH!!! na rytmických zlomech - pěkně to přikládá pod už tak vroucí kotel.
Když půjdete do Benediction stejně naslepo, jako já, rovnou zapomeňte na technickou a progresivní slinu. Organised Chaos neobsahuje jediné kytarové sólo (s výjimkou typické naříkavky v pozvolném kusanci Easy Way To Die), jedinou melodii, která by se Vám vryla do mozkovny. A přesto mě kousky jako Temple Of Set, Charon (s geniálně jednoduchým trikem - bicí jedou jako fretky, zatímco kytary klopotně chrchlají a převalují se) či titulní zápich bezpečně rozhicovaly.
Pušt to zasraně hlasitě a když se to sousedům nelíbí tak to kurva vosol, nabádá booklet. A v tom to asi bude. Nic nového pod sluncem, prostě pěkně plamenný ženšen, který zaručeně podpálí lýtko staromilcovo...
Pušt to zasraně hlasitě a když se to sousedům nelíbí tak to kurva vosol, nabádá booklet. A v tom to asi bude. Nic nového pod sluncem, prostě pěkně plamenný ženšen, který zaručeně podpálí lýtko staromilcovo...
8 / 10
Dave Hunt
- řev
Darren Brookes
- kytara
Peter Rew
- kytara
Frank Healy
- basa
Neil Hutton
- bicí
1. Nothing On The Inside
2. Easy Way To Day
3. Don´t Look In The Mirror
4. This Graveyard Earth
5. Suicide Rebellion
6. Stigmata
7. Suffering Feeds Me
8. Diary of A Killer
9. The Temple of Set
10. Charon
11. I Am The Disease
12. Organised Chaos
Scriptures (2020)
Killing Music (2008)
Organised Chaos (2001)
Grind Bastard (1998)
The Dreams You Dread (1995)
The Grotesque / Ashen Epitaph (EP) (1994)
Transcend The Rubicon (1993)
Dark Is The Season (EP) (1992)
The Grand Leveller (1991)
Subsconscious Terror (1990)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 56:38
Produkce: Andy Sneap
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.